Farnost Břežany

Když někteří mluvili o chrámu, jakými krásnými kameny a pamětními dary je ozdoben, řekl Ježíš: "Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno."

Zeptali se ho: "Mistře, kdypak se to stane? A jaké bude znamení, že to už nastává?"

Odpověděl: "Dejte si pozor, abyste se nenechali svést! Mnozí lidé totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: `Já jsem to!' a `Ten čas je tady!' Nechoďte za nimi! Až pak uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť to se musí stát napřed, ale nebude hned konec."

Potom jim řekl: "Povstane národ proti národu a království proti království, budou velká zemětřesení, na různých místech hlad a mor, hrozné úkazy a velká znamení na nebi." (Lk 21,5-11)

Pán Ježíš předpovídá nejenom konec Jeruzalémského chrámu, ale také konec lidských pozemských dějin. Každý z nás jsme také chrámem. Chrámem, ve kterém má přebývat Bůh. A také jednou přijde konec naší tělesné schránky tady na zemi, abychom obdrželi příbytek nový a věčný, nové tělo plné věčného života.

Ten čas našeho odchodu z tohoto světa je velmi konkrétní, reálný, skutečný a přesný. My ho ale neznáme. Jsou znamení „běžného odchodu“ z tohoto světa. Postupné ubývání sil, stárnutí, nemoci a nakonec smrt. Ale někdy smrt přichází nenadále. Náhle. Bez varování.

Je dobré si tuto skutečnost z času na čas uvědomit. Nejlépe však, když nás naše vlastní srdce, bez ohledu na věk, začne upozorňovat, že čas se krátí, čas jde nezastavitelně dál, že je dobré věnovat tento pozemský čas na to, co nebude zbořeno, nezanikne. Věnovat čas věčnosti svého těla. Naše tělo bude jednou obnoveno při vzkříšení z mrtvých. K životu nebo k věčné smrti. Naše budoucí tělo bude mít podobu naší duše, našeho srdce, našeho skutečného „já“.

Ježíš za každého z nás vydal sebe jako oběť za hříchy, nepravosti, zlobu, dluhy, které si hromadíme špatnými myšlenkami, slovy a skutky. Bůh chce uzdravení naší duše, touží, abychom kráčeli cestou života a ne smrti. Ježíš také předpovídá, že kdo prokazoval milosrdenství, obdrží na Božím posledním posouzení milosrdenství, odpuštění a přijetí do věčných příbytků. Tělo takového člověka bude zářit jako hvězdy na nebi – světlem lásky, o kterou se snažil na zemi, a kterou Bůh přivede k dokonalosti.

Neptejme se přehnaně na to, kdy přijde konec světa. Až totiž přijde, udělá místo tomu světu novému a věčnému. Smrtí lidská existence nekončí. Smrt je přechodem k zpečetění stavu duše a nitra každého z nás. Duše bude jednou znovu propojena s novým tělem.

Máme čas. Máme čas k obnově života. K proměně smýšlení. K možnosti říci druhým dobré slovo, projevit zájem o jejich život. Posloužit druhým dary, které máme, a které máme s láskou rozvíjet a radovat se, že můžeme vytvářet světlo ve tváři našich bližních – naším postojem, přijetím a povzbuzením. Toto světlo lásky máme čerpat u našeho Pána, posilovat se jeho přítomností ve svátostech, v osobní modlitbě a ve společenství těch, kteří smýšlejí podobně. Tak budeme připraveni na ten náš „konec světa“, kdy si nás Pán povolá k sobě.

Pane Ježíši, obdaruj mě milostí obrácení,

ať se měním krůček po krůčku v člověka laskavého,

milosrdného, toho, který neodsuzuje druhé, když posoudí,

že jejich skutky nejsou dobré.

Dej, ať jako zlatokop dokážu vyrýžovat při pohledu na druhé

dobro, které se v nich skrývá a případně je zaházeno

bahnem nedokonalostí.

Dej, ať se učím lásce k lidem v čase, kdy se zjevují jejich chyby,

slabosti a hříchy – tak, jako jsi si Ty zamiloval mne, hříšného.

Ať láska trpělivá, laskavá, shovívavá, milosrdná, odpouštějící

připravuje mou duši na konečné shledání se s tebou,

ve tvém království míru, pokoje a věčného života. Amen.

Blíží se konec pozemského života a začátek prožívání věčnosti