farnost Břežany

Redemptoristé © 2024

Ježíš řekl svým učedníkům: "Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží." (Mt 11,28-30)

Každý prožíváme určité starosti a napětí. Jsou starosti "normální", spojené s naším životním povoláním.

Jsou však starosti, které zabíjejí, berou odvahu a naději. Starosti, které vycházejí z naší malé víry v Boha, který nás miluje. Máme starosti, abychom neselhali v očích druhých, abychom "dobře vypadali", aby se všechno dělo podle našich představ.

Dalšími břemeny jsou zbytečné starosti a úzkosti, které si vyrábíme ve svém srdci, aniž bychom počítali s Pánem a jeho mocí. Jsou to starosti, které nás pomalu užírají a berou odvahu. I tyto máme předávat Božskému Srdci, abychom žili vnitřně svobodně.

Pak jsou starosti, před kterými neutečeme. Týkají se skutečností spojených s naším životním povoláním. I ty bychom měli každé ráno i večer odevzdávat ve víře našemu Spasiteli a použít dostupné síly a šikovnosti k jejich zvládání.

Jsou i takoví lidé, kteří se křečovitě vyhýbají jakýmkoli starostem, jakýmkoli povinnostem a chtějí dělat jenom to, co je baví. Ani si nevšimnou, že vstupují do jednoho z nejhorších otroctví, které existuje pod sluncem.

Co nás nejvíce tíží, jsou ve skutečnosti naše hříchy. Jsou to břemena, která nemohou být odňata žádným psychologickým pohovorem. Hřích je vědomé a dobrovolné porušení Božího řádu stvoření, lásky, harmonie a pokoje srdce - a děláme to nejčastěji kvůli nějaké domnělé výhodě.

Ježíš má také starost o to, abychom ho přijali do svého života a tak se napojili na zdroj věčnosti. Učit se od Ježíše znamená učit se tichosti. V tichu srdce k nám totiž promlouvá pravda o životě. V tichém hlase našeho nitra se dovídáme o tom, jak hodně potřebujeme Boží moc a přítomnost, jak potřebujeme jeden druhého. V tichu a pravdě svého srdce se také rodí vzájemné odpuštění, poznání našich hříchů a jejich kořenů a také objevení důstojnosti člověka. V tichu srdce se také rodí láska k Bohu i k lidem, vždyť v prostředí tiché otevřenosti na Boží slovo promlouvá sám Bůh. Pokoj duše nalezneme v tichosti a pokoře, kterou nás učí Kristus.

Žádnou snahou o "sebeponížení" nedosáhneme pokoru srdce. Nejlepší je na pokoru vůbec nemyslet, spíše se soustředit na vděčnost Bohu za všechno, co pro nás vykonal. Ježíš se nezaměřil na to, čeho všeho se zřekl, ale na nás samotné - naši spásu a obnovu našeho života. Nemůžeme růst v pokoře, když myslíme pořád na sebe. Modlitba "Ježíši tichý a pokorný srdcem, přetvoř mé srdce podle srdce svého" není tak "bezpečná", jak vypadá. Modlíme se ve skutečnosti, abychom poznali svou slabost a potřebu Boží pomoci. A slabost a potřeba Boha sahají velmi hluboko. Někdy naši bezmoc musí obnažit situace, kde jednoduše selžeme, kde nejsme soběstační, kde absolutně zakusíme svoji nicotu. Jestliže nám to dá Pán pocítit v celé realitě, budeme blízko zoufalství - a to nebude konec konců špatné, budeme-li pak hledět už jenom na Boží lásku, moc a jeho spásu a zcela se mu vydáme všanc.

Zkusme dnes méně mluvit a více naslouchat Bohu, svému srdci a bližním. Pane Ježíši, buď naším útočištěm. Chceme se snažit o tiché a pokorné srdce, abychom dokázali Tobě i druhým naslouchat, rozeznávat, co máme dělat a tak naplnit své životní poslání. Amen.