Farnost Břežany

Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagogy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: "Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila." Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj. Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatů. Řekla si totiž: "Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena." A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena.

Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla zázračná moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: "Kdo se dotkl mých šatů?" Jeho učedníci mu odpověděli: "Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!" Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustrašená a rozechvěná - věděla dobře, co se s ní stalo - padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu. On jí na to řekl: "Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, zbavena svého neduhu!" Zatímco ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagogy se zprávou: "Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?" Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagogy: "Neboj se, jen věř!" Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi. Přišli k domu představeného synagogy a viděli tam rozruch, lidi, jak pláčou a velmi naříkají. Vešel dovnitř a řekl jim: "Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, jenom spí." Posmívali se mu. On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel do světnice, kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: "Talitha kum!", to znamená: "Děvče, říkám ti, vstaň!" Děvče hned vstalo a chodilo - bylo jí dvanáct let. Lidé byli úžasem jako bez sebe. Ježíš jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl jim, aby jí dali jíst. (Mk 5,21-41)

Všimněme si, jak je Ježíš citlivý na víru a důvěru člověka. Zástup lidí, který se na něj tlačí a dotýká se ho, nepociťuje jeho moc. Žena s vleklými zdravotními potížemi se letmo dotkne Ježíšova roucha a Ježíš ji pro její víru uzdravuje.

Jairos, člověk v zoufalé situaci, vyhledává Ježíše. Kráčí s ním, ale situace se zhoršuje až do momentu úmrtí jeho dcery.

"Neboj se, jen věř!"

My také potřebujeme toto slovo povzbuzení. Ježíš učinil viditelná znamení, aby přitáhl lidi k tomu, co je pramenem života a aby mu lidé uvěřili, když měl mluvit o věcech neviditelných, o skutečnostech, které přesahují lidské poznání, ale které se absolutně dotýkají člověka, smyslu jeho života a existence.

Předstupme před Ježíše s našimi vleklými těžkostmi. On je naším uzdravením. Možná potřebujeme nejdříve uzdravit naši víru - a potom se budeme moci dotknout Ježíše z Nazareta, jako Božího Syna. Potom nás Bůh přitáhne ke skutečnostem mnohem důležitějším, než je naše zdraví a dlouhý život tady na zemi.

Pane Ježíši, prameni proudící lásky Otcovy,

Dárce svatého Ducha.

Dotkni se dnes mého srdce.

Obnov ve mně víru v tebe,

abych se tě s důvěrou ve tvé milosrdenství

dotkl v každé situaci,

v každém okamžiku života,

a tak mohl čerpat z pramenů spásy.

Amen.

Neboj se, jen věř!